Autitýda 2

Míša má teď opět auti-období, tak nám dává slušně zabrat. Tak třeba dneska. V hustém dešti jsme dorazili úspěšně domů, Míša se při vystupování v autě vzteknul, že nebude vystupovat.

Mysleli jsme, že mu vadí déšť, louže nebo milión dalších nepostřehnutelných věcí, tak jsme ho s protesty odnesli domu. Jenže to nebyl zdaleka konec. Míša si odmítal sundat bundu, pořád běhal na chodbu a řval na celou bytovku.

Po půl hodině vztekání a přemlouvání se trochu uklidnil, ale pořád chtěl ven. Vzal jsem ho tedy ven do deště, v bláhové naději, že se mu tam nebude chtít. Bohužel, neprošlo to. Déšť mu navzdory mé naději vůbec nevadil a plnou rychlostí se hnal k autu.

Neměl jsem klíče ani chuť nikam jezdit, tak jsem se mu to snažil vysvětlit. O mé marné snaze záhy vědělo celé sídliště :-). No nic, opět jsme šli se řevem domů.

Míša po dalším záchvatu vzteku pochopil, že takhle svého nedosáhne. Sestoupil tedy ze svých nebeských výšin a nám, pozemským blbcům, předal slavnostně obrázek autíčka.

Tak sláva, už jsme věděli, že chce jet autem (a mimochodem, že konečně pochopil, že ty obrázky co mu pořád cpeme nejsou jenom pro okrasu :-)). A teď začalo mohutné dohadování kam. Po půl hodině přetahování kartiček, jsme se konečně „domluvili“ kam se pojede. 

Tedy né, že by nás návštěva venkovního sportovního areálu v lijáku dvakrát lákala, ale po tom obrovském úsilí, jsme Míšovi prostě museli vyhovět.

Prázdné parkoviště již zdálky věštilo, že dnes rozhodně nebude problém zaparkovat. A skutečně, jindy narvaný areál zel prázdnotou :-).

Míša se vydal řádit, ale vše bylo mokré a tak ho to nebavilo. Vzpomněl si na lezení v sítích a rozběhl se tam. 

Samozřejmě, sítě byly zamčené a tak se tam nedalo vlézt. Následovala tedy další vztekací scéna. Minule bylo prostě otevřeno a tak musí být otevřeno i kdyby měly trakaře padat :-). Argumenty jako déšť, že není sezóna nemají žádný účinek.

Nakonec musel být tedy Míša odnesen od místa činu, aby se zabavil zase něčím jiným. To se částečně zdařilo, neboť si vzpomněl na zadní cestu, která vede kolem volejbalového hřiště. Raději jsme Míšovi ustoupili a šli obklikou netuše, co ho napadne.

U hřiště si začal znenadání sundavat boty a chtěl jít běhat do písku. Akorát nepostřehl prostý detail, že není ani léto, ani teplo ba naopak leje jako z konve a vše je promáčené vodou. 

Marné vysvětlování, prostě si to musel vyzkoušet. Vlivem čerstvě posekané trávy se jeho ponožky v mžiku proměnili v zelenou kouli, ale statečně doběhl až do vytouženého písku, kde si v mokrých ponožkách chvilku lebedil.

Poté jsem ho samozřejmě musel odnést až k autu, neboť má přece mokré nožičky :-). 

Tak a to je konec našeho úžasného výletu :-). Vzhledem k přetrvávající autitýdě nebude jistě o další dobrodružství nouze ;-).

S autíkem v ZOO

Ve čtvrtek bylo krásné počasí, tak jsme vzali Míšu do ZOO v Hluboké nad Vltavou. Míša kupodivu ani moc neprotestoval, jezdí sem rád.
Letos ho krom oblíbených tlačítek u automatu zaujalo i občas nějaké to zvířátko.

Tím zaujetím myslím, že lehce rukou ukázal, že jako ví o čem meleme a že ho to stejně nezajímá a můžeme jít dál :-). Míšovou hlavní metou nejsou zvířátka, ale dětské hřiště. Tam samozřejmě řádil jako černá ruka :-).

Součástí hřiště je i výběh malých koz, kterou jsou pro děti volně dostupné. Můžou je krmit, hladit atp. Míša chtěl samozřejmě za nimi.

Tož já nadšen jeho zájmem o zvířátka, jsem mu blbec ještě pomohl slézt do výběhu.

Míšu ovšem vůbec nelákaly kozy, ale kopec písku uprostřed výběhu. K tomu je ještě nutno podotknout, že kopec neobsahoval jen písek, ale i vysoké množství kozích bobků. 

Kombinace písku a bobků, byla pro Míšu naprosto fascinující matroš. Naneštěstí ho napadlo, že i ostatní návštěvníci ZOO by si tento matroš rádi vyzkoušeli, a k naší hrůze začal rozptylovat kozí bobky po širokém okolí :-).

Odtrhnout Míšu od tohoto úžasného materiálu se pochopitelně neobešlo bez mohutných protestů a od koz jsme tedy prchali za šíleného jekotu.

V této souvislosti mě napadá, že příště, až bude turistická sezóna v plném proudu, pořadí obrátíme. Tj. nejdříve přilákáme řevem davy lačné po senzaci a následně nasadíme Míšu na rozptýlení kopce bobků mezi čučící zvědavce :-).

Ale zpět do reality. Po hodné chvíli Míšu záchvat přešel, protože zahlédl hromadu písku na staveništi (v ZOO dělají nové výběhy). Asi si dokážete představit, co následovalo, že jsme ho nepustili na staveniště. Prostě taková idylická procházka mezi zvířátky :-). 

Naštěstí se Míša nechal nalákat na házení krmení kaprům. Tam se trochu uklidnil a zbytek návštěvy už proběhl celkem dobře.

Výlety po Praze

Minule jsem sliboval napsat o našich výletech po Praze.

Tak první výlet byl do dětské mega-herny na Zličíně. Míšovi stačilo ukázat obrázek míčků a okamžitě ochotně spolupracoval s oblékáním :-). No ono po třech dne strávených v Motolské psychiatrii se není ani čemu divit.
K autu jsme šli tradičně kolem patologie, ale Míša ochotně ťapkal sám.
Po chvilce jízdy jsme dorazili na místo. Na parkovišti Míša dobrovolně vystoupil z auta a za ruku šel směrem k herně. Někdo se asi diví, co je na tom tak překvapivého, ale dostat Míšu z auta v cizím prostředí a ještě ho přesvědčit k chůzi je zázrak.
Jak Míša spatřil vnitřek, byla na něm vidět ohromná radost, prostě dětský ráj.

Běhal se a tam a nevěděl kam dřív. Postupně jsme tedy vyzkoušeli co se dalo. Docela dlouho trénoval výlez na nafukovací věž, ale nevzdal to a nakonec se mu tam povedlo vylézt. Horší to bylo dolů, Míša se uhnízdil nahoře a bál se sklouznout. Musel jsem tedy vyšplhat za ním a dolů jsme pak jeli hromadně :-).

On je vůbec dobrák. Pokud se někam bál, tak tam nejdřív nacpal mě. Pokud jsem přežil, šel pak za mnou :-). Prolézali jsme různé síťové tunely. Na fotce to nevypadá, ale byla to docela fuška. 

V herně jsme strávili asi hodinku a půl a bylo to úžasné. Tak pokud budete mít cestu na Zličín, doporučuji navštívit (je to hned vedle IKEA).

ZOO Praha

V sobotu nás pustili dopoledne z Motola a tak jsme ještě vyrazili na návštěvu Pražské ZOO. Jela s námi i babička, tak nás byla na Míšu přesila :-). ZOO jsme chvilku hledali ( no dobře trochu delší chvilku, v Praze se vůbec nevyznám a navigace nás cpala pořád na křižovatku, která byla zavřená z důvodu rekonstrukce). Celkově vůbec nechápu značení některých významných turistických cílů. Na ceduli ZOO nebo Troja jsme narazili až těsně před ZOO. Copak já vím přes jaké všechny čtvrtě mám projet? Takže po asi hodinovém okružním výletě Prahou jsme konečně dorazili do cíle :-). Parkoviště samozřejmě narvané k prasknutí. Naštěstí nás tam místní obsluha navedla na volné místečko. Pak už zbývalo jenom vystát půl hodinovou frontu na lístky (vysvětlete tohle autíkovi) a hurá dovnitř.

Hned u vchodu byl dětský koutek, což musel Míša samozřejmě prozkoumat.

Chvilku řádil jako orangutan (včetně autentických zvuků) :-)..

Pak jsme vyrazili na prohlídku. Míša kupodivu statečně ťapkal a občas si všiml i nějakého zvířete (zvířata ho moc nezajímají). Nejlepší byla ta dřevěná, po těch se dá šplhat ;-)..

 Ale viděli jsme občas i ta opravdová :-)

 Došli jsme až k novému výběhu slonů, což je pořádný výšlap do kopce. Výběh pěkný, ale ze slonů velké zklamání. Nechápu k čemu je obrovský výběh přes půlku ZOO, když uprostřed stojí slon přivázaný řetězem. Chudák slon.

 Naštěstí je v ZOO docela dost povyražení pro děti, čehož Míša hojně využíval :-).

Ke konci už byl Míša vyřízený, ale mile překvapil. Nečekali jsme, že toho ujde tolik po svých. Jinak Pražská ZOO nás příliš nenadchla. Strašně narváno (bylo pěkně) a u všeho fronty. Většina zvířat byla daleko, zalezlá nebo zavřená za sklem. Míšovi se ale výlet líbil a to je hlavní.

FN Motol – reportáž z pobytu

Máme za sebou týdenní diagnostický pobyt ve FN Motol aneb komplexní vyšetření při podezření na dětský autismus. Protože tam byl Míša s mamkou a já za nimi pouze dojížděl, bude to dneska společná práce :-).

Začnu tedy od začátku. Do Motola nás objednalo na naší žádost speciální pedagogické centrum. Po „chvilce“ čekání (rok a čtvrt) jsme dostali pozvání k nástupu na diagnostiku a v pondělí 8.4. nastal den „D“.

Ráno jsme vyrazili s časovou rezervou jedné hodiny. Po vystání několika kolon na pražském okruhu jsme zdárně dorazili do FN Motol.

Pondělí

Ubytování:

Mamka měla s Míšou samostatný pokoj s dvěma postelemi, WC a koupelna je společná na chodbě. Krom pokoje je k dispozici „herna“ s TV a legem (pokud tam není obsazeno, což byl největší problém, neboť tam chtěl Míša pořád chodit a nešlo mu vysvětlit, že to někdy nejde).

Vstupní vyšetření:

Sepsání „vstupního protokolu“, změření, zvážení, změření tlaku. Míša vzorně spolupracoval, tak pohoda.

Úterý

Genetika:

Ráno bylo potřeba vzít Míšovi krev, což proběhlo za mírných protestů, ale povedlo se (sestřičky to mají zmáknuté ;-)). Potom se šlo do jiné budovy na vyšetření. Míša tam byl jenom chviličku, paní doktorka se koukala jak chodí a na pár dalších věcí, ale pro Míšu nic nepříjemného.  Pak jsme mohli jít a mamka zůstala na sepsání zprávy (hodinu a půl).

Dotazník:

První část psychologického dotazníků (dotazník má asi 120 otázek a poměrně obsáhlých. Největší problémem bylo vzpomenout si, kdy začal Míša chodit na WC a podobně – odpověď ano – ne samozřejmě většinou nestačí).

Středa

EEG

Vyšetření dětským lékařem:

Protože měl Míša naplánovanou na pátek magnetickou rezonanci a s tím spojenou narkózu, musela ho prohlédnout dětská lékařka.

Psychologické vyšetření:

Plnění různých úkolů (podobné jako v SPC), tj. dát tvar do předlohy, zapamatovat si obrázek, složit kostky podle vzoru (to Míšovi moc nešlo) atp...

Neurolog:

Vůbec nejlepší vyšetření ze všech. Spíš popovídání a paní doktorka super. Když shrnu udělené rady: „nechte ho dělat co ho baví, někdy se mu to bude určitě hodit“. Takže v našem případě bude buď striptér (pořád se svléká) nebo popelář (miluje prach) :-))).

Odpoledne měl Míša volno, tak jsme vyrazili na Zličín na obrovské dětské hřiště (podrobnosti z hřiště dám v příštím příspěvku). Mamka musela bohužel zůstat a opět vyplňovat dotazníky (vyplňování dotazníků je vůbec nejčastější a nejdéle trvající činnost).

Čtvrtek

Psychologické vyšetření:

Dokončení úkolů, které se předchozí den nestihli.

ADAC vyšetření - testování hrou

Během cca 15 minutového vyšetření, se v podstatě potvrdilo, všechno, na co jsme odpovídali v obsáhlém dotazníku. Vyšetření probíhá v místnosti, kde jsou přítomny dvě doktorky, jedna zapisuje co dítě dělá a druhá si s dítětem hraje. Hry jsou předem připraveny tak, aby šlo poznat, zda se dítě vyvíjí normálně, či zda má nějaký problém. Testuje se hlavně představivost a zda si umí dítě hrát. Míša si hrát neumí (natož imaginárně), takže tenhle test dopadl dle očekávání.

Pátek

Magnetická rezonance

Míša měl hladovku, nesměl od rána nic jíst ani pít (problémem bylo mu to vysvětlit. Zkoušeli jsme ho tedy zabavit, aby na jídlo neustále nemyslel). Celkem se povedlo, ale bylo to docela náročné.

Přibližně v 10.30 se šlo na vyšetření. Tam to probíhalo poměrně rychle. Narkóza a pak čekání na chodbě. Po půl hodince sanitkou zpátky na pokoj. Míša se postupně probral, ale bylo mu hodně špatně a byl úplně mimo. Asi za hodinu usnul a po vyspání to už bylo lepší, ale celkově narkóza nic moc.

Sobota

Odjezd domů – aneb nejlepší část pobytu :-). Při odjezdu jsme ještě stihli navštívit Pražskou ZOO, ale o tom napíšu zvlášť.

Jinak v propouštěcí zprávě máme potvrzený dětský autismus se střední mentální retardací (protože Míša nemluví) a silný hyperkinetický syndrom. No, jako rodiči se mě to nečte zrovna moc dobře, ale v podstatě nic nového. 

Různé postřehy:

Míša si oblíbil pavilón patologie, který je kousek :-). Na parkoviště jsme tedy museli chodit povinně kolem. Asi nám chtěl ukázat, co nás čeká :-).

Mezi vyšetřeními je poměrně dost volného času. Občas byl problém Míšu zabavit (a to měl iPAD).

Všude jsou kvůli bezpečnosti kamery a zámky (divný pocit ....)

Velikonoce

Velikonoční svátky moc neslavíme. Spíš to slavíme jako vítání jara (letos si tedy dává oslavenec načas).

Míša je navíc nemocný a teď zcela rozhozený posunem času. Doma se intenzivně nudí, což je dost náročné pro všechny.

Jediné na co se nechal alespoň chvilku ukecat, bylo barvení vajíčka voskem. Zaujalo ho totiž dávání voskovky nad plamínek svíčky.

.

Trochu taky vybarvoval velikonoční krabičku na sladkosti, ale moc ho to nebavilo.

Zvyk s pomlázkou se u nás nedodržuje. Někoho vyšlehat a pak dostat odměnu? Divný zvyk .... Kdyby ale přišli koledníci, je třeba být připraven.

Já preferuji zvyk schovat vajíčka do trávy. To je docela pěkné a je u toho mnohem víc zábavy.

Realizace tohoto zvyku je už trochu horší. Nějak se nepočítá s tím, že venku je deset čísel sněhu a hustě chumelí. Dalším zádrhelem je, že Míša vajíčka nejí a tak jeho zájem o ně se rovná nule.

Bylo tedy nutné vytvořit záložní plán a místo vajíček jsme mu schovali čokoládky (=silná motivace :-)) a hledalo se doma v pokojíku.

Míša dostal mapu pokladu. Chvilku mu trvalo, než pochopil co má dělat. 

Poté ale celkem ochotně hledal :-).

 Kam to jenom schovali?

Nakonec Míša našel všechny schované čokoládky, tak spokojenost :-).

Mějte se fajn a přeji pohodové strávení zbytku velikonoc.

Plavecký bazén - poprvé

Již delší dobu jsem měl v plánu vzít Míšu na plavecký stadion. Míša je totiž vodní živel a ve vaně dělá děsné skopičiny. Tipoval jsem, že velký bazén se mu bude líbit :-).

Tak dneska jsem se konečně ukecal a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. Ono vzít autíka na nové dobrodružství je dobrodružstvím samo o sobě :-).

V duchu jsem trnul, jak Míša přežije cizí prostředí plné lidí a hluku. Jestli bude ochoten se svléknout, co s nim budu dělat ve sprchách (sprchování nesnáší), jestli se vyčurá na cizím záchodě a milion dalších jestli ..... Ale člověk to musí hodit za hlavu a prostě to risknout, jinak se nikam nedostane.

Tak a zpět k naší cestě. Před jízdou jsem mu ukazoval na internetu bazén, kam pojedeme a na cestu dostal kachničku, se kterou se koupe ve vaně. Asi mu to secvaklo (jelikož nemluví, tak člověk nikdy neví), ale k autu šel celkem ochotně. Po chvilce jízdy jsme úspěšně dorazili na parkoviště. Míša samozřejmě odmítal jít, ale to je normálka ;-). Kousek jsem ho tedy poponesl a hurá dovnitř.

Ve vchodu Míša docela dost znejistěl, pach chlóru se mu moc nezamlouval. Ale zvědavost byla naštěstí silnější :-). Koupili jsme si lístky a šli do šaten (teda já šel, Míša se nesl :-)).

V šatně si Míša začal kupodivu sám sundavat bundu a mikinu. Když jsem mu vyndal plavky, začal si  sám svlékat i zbytek věcí. To tedy překvapil, jedno z krizových míst úspěšně překonáno :-). Měl jsem čas převléknout se do plavek (Ufff, ty představy, jak ho budu nahej nahánět po plavečáku mě celkem děsily :-)).

Následovalo sprchování, čili další krizový bod. Míša se mě sice držel jako klíště, ale nechal se osprchovat (=zázrak) a dokonce jsme zvládli i záchod. To by jeden nevěřil, jakých výkonů je autík schopen dosáhnout, pokud se jedná o jeho zájem :-).

Poté už konečně přišla ta hlavní chvíle a šlo se do dětského bazénu. No co Vám budu povídat Míša byl ve svém živlu.

Vládce moří :-)

Jediný zádrhel bylo Míšovo "hýkání", on totiž když má radost, tak hýká. No a pod vodou se hýká fakt blbě :-). Chvilku mu totiž trvalo, než pochopil, že musí před dopadem zavřít pusu :-). Nejvíc se asi vyblbnul na klouzačce, která končila ve vodě. Občas to bylo i s potopením pod vodu, ale Míša to vždycky ustál statečně.

Po asi půl hodině už zvědavě koukal, co je kde jiného. Museli jsme tedy vyzkoušet vířivku, ale nejvíc ho lákal velký bazén pro dospělé. Tak jsme ho šli tedy zkusit ;-).

Míša detaily, jako že neumí plavat, neuznává a začal suveréně lézt na odrazový můstek, že bude skákat. No to měl polil pot i ve vodě :-), naštěstí jsem na něj z vody dosáhnul. Pak se mě i sebe chvilku pokoušel utopit, ale přežili jsme :-).

Na závěr chtěl Míša na tobogan.

No to mě polil pot znovu (to by jeden nevěřil, jak se na plovárně zapotí :-)). Tobogán končí v hlubokém bazénu, kde Míša nedosáhne a nevěděl jsem, jestli ho dokážu při pádu udržet.

Naštěstí jsme měli sebou návleky na ruce, které Míša loni odmítal nosit. Před vidinou tobogánu si je kupodivu nechal navléct. Tak alespoň jistota, že se neutopí a hurá na tobogan. Míša kupodivu ochotně vystál frontu.
Ovšem nahoře při pohledu do stříkající vody a útrob tobogánu silně znejistěl. Za námi samozřejmě fronta až dolu, tož nebylo cesty zpět. Bafnul jsem Míšu a jelo se :-). Míšovi se to nakonec hrozně líbilo. Jede se totiž venkem a vršek je průhledný, takže všude je dost světla. Byl to ale fofr :-). Přistání dopadlo dobře, oba jsme přežili :-).

Po asi hodině řádění už byl Míša úplně vyřízený, tak jsme šli do sprch a do šatny. Až na sušení vlasů (bál se fénu), to všechno proběhlo hladce.
Dneska tedy celkově paráda. Zpětně jsem rád, že jsme to riskli a jeli jsme. Máme další místo, kam s Míšou můžeme vyrazit za zábavou.
Mějte se fajn a příště zase napřečtenou.

Návštěva SPC

Jednou za rok chodíme na kontrolu k paní psycholožce do Speciálního Pedagogického Centra. 
Zatím to byla vždy spíše úklidová brigáda, kdy Míša spolehlivě zametl podlahu a šlo se domů :-). Naše očekávání letošní návštěvy tedy nebylo příliš valné.
Ráno jsme Míšovi dali obrázky lékaře a pokoušeli se mu vysvětlit, že pojdeme do SPC. Naštěstí nechápal a tak cesta proběhla hladce ;-). V klidu jsme zaparkovali a s časovou rezervou patnáct minut ležérním krokem dorazili k SPC.

Dosud vše probíhalo hladce, až na jeden malinkatý detail. SPC se v průběhu roku přestěhovalo. 

Naštěstí nám jedna dobrá duše řekla kam, tak jsme zvažovali, jestli risknout raní špičku autem nebo běžet pěšky. 

Nakonec vyhrála varianta pěšky, takže se z našeho ležérního kroku stal běh o závod do úplně jiné části města. Při běhu jsme si ještě stihli přehazovat 20 kilové závaží v podobě Míši (chvilkami sice šel, ale spíš se nesl). No prostě den blbec, hned od rána. Nakonec jsme dorazili zpocení a vyřízení do nového sídla SPC, kde se nás ujala paní psycholožka.

Již tradičně se tam Míšovi nelíbilo, ale zatím moc neprotestoval. Dostal plnit „oblíbené“ úkoly. Tím oblíbené myslím oblíbené paní psycholožky. Dává mu ty samé úkoly pokaždé. 

První úkol: Test trpělivosti dítěte.
Úkol spočívá ve vložení kolečka, trojúhelníčku a čtverečku do předlohy.
Míša nasadil výraz totálního znechucení, ale kupodivu úkol splnil. Následně paní psycholožka předlohu otočila a měl tvary vložit znovu. K našemu údivu to udělal (minule se tak rozzuřil, že jsme šli raději domů). A aby toho nebylo málo, tak ještě jednou. Míša kupodivu i na potřetí úkol splnil. Tak to je u něj nový rekord. Ještě musím podotknout, že tvary vlivem stáří nepasovaly úplně přesně a to Míšu přivádí k šílenství.

Druhý úkol: Stíny
Úkol spočíval v přiřazení primitivního obrázku (kolečko, čtvereček, ... ) k jeho stínu. To je pro Míšu brnkačka a spíš nuda. Úkol ale kupodivu splnil.

Třetí úkol: Nakreslit něco.
Něco znamená u Míši spirála. Nic jiného na povel nekreslí. 
V praxi to vypadalo asi takto:
Míšo nakresli čáru (paní psycholožka vzorně nakreslila čáru jako vzor).
Míša nakreslil neméně vzorně spirálu.
Paní psycholožka:  Nakresli čáru.
Míša nakreslil vzorně spirálu :-). Pak již byl Míša od kreslení osvobozen :-).

Čtvrtý úkol: Ukázat na černobílé siluetě chlapečka nos, oči, ruce, atp.
To doma trénujeme, až na ruce to Míšovi celkem šlo.

Pátý úkol: Roztřídit knoflíky na černé a bílé.
To Míša uměl už možná ve třech letech. Sice úkol splnil, ale ukrutně ho to nebavilo.

Šestý úkol: Podat předmět
Paní psycholožka dala na stůl asi šest předmětů a říkala Míšovi, co jí má podat.
Jediný zádrhel byla panenka a postýlka. Míša totiž dával neustále panenku do postýlky :-), ale jinak bez problémů.

Sedmý úkol: Navléknout korálky na šňůrku.
Míša měl asi božskou trpělivost a pár korálků navlékl. (On to umí, ale hrozně ho to nebaví)


Osmý úkol: Složitější pokyn
Dát řečený předmět do krabičky (jenom slovní nápověda). To Míša nezvládal, bez vizualizace zatím zvládá jenom naučené pokyny typu podej, ukaž atp.

Devátý úkol: Zapamatovat si tři zvířátka a pak je najít na jiném obrázku
Míša moc nechápal, co se po něm chce, ale nakonec úkol udělal.

To bylo v podstatě vše. 

Závěr: Zpoždění v porozumění asi o dva roky (no to víme taky :-)). Já se divim, že to Míša tentokrát zvládnul tak skvěle. Minule jsme vylezli s diagnózou: reaguje na světlo a dýchá :-).

Můj osobní dojem je, že tyto testy byly hodně zastaralé (a bylo to na nich vidět). Vše bylo černobílé a graficky strašně strohé (možná schválně???). Vůbec se nedivím, že to Míšu nebavilo a nudil se.

Chodíme totiž ještě k paní psycholožce do nemocnice. Ta má nádherně barevné a zajímavé testy. Spoustu věcí viděl Míša poprvé a bez větších problému je udělal (namátkou zařadit předmět do skupiny, doplnit končetiny k postavě ...). Tyhle testy udělal bez problému a docela ho to bavilo. To se o SPC bohužel říci nedá.
No nic, počkáme na zprávu a máme na rok, na klid nárok, zas až do další návštěvy SPC :-).